Terezínské ghetto

Jak bylo ghetto organizováno? V jakém období se budovalo? Proč byl vybrán právě Terezín?

10. října 1941 bylo na poradě nacistického vedení v Praze rozhodnuto o vytvoření židovského ghetta Terezín z dosud civilního města. Ghetto se mělo zprvu stát především shromažďovacím a tranzitním táborem. Později bylo rozhodnuto i o funkci decimační – měli zde být umísťovány staré osoby židovského původu hlavně z Německé říše, aby v těžkých terezínských podmínkách dožili a reprezentační, resp. propagandistickou – to když s postupujícím neúspěchem válečných operací v letech 1943 a 44 nacistické vedení rozhodlo ukázat světu terezínské ghetto jako vzorové město, které „vůdce Židům daroval“ a umožnit zde návštěvu delegace Mezinárodního Červeného kříže. Budování ghetta začala v listopadu 1941, od konce téhož roku sem pak transporty, především z Brna a Prahy, proudily tisíce židovských obyvatel protektorátu. Až do června 1942 byli všichni deportovaní ubytováni v jednotlivých kasárnách, volný pohyb po městě, vzájemné návštěvy, korespondence a další svobodné projevy byly přísně zakázány.

1. července 1942 byla přeměna města na ghetto dokončena. Původní civilní obyvatelstvo bylo vystěhováno a Židům byl umožněn volný pohyb i mimo ubikace. Nastalo období tzv. „otevřeného ghetta“, přesněji by se ale mělo říci, že vězením se stalo celé město. Obecně se po tomto datu vnitřní režim poměrně uvolnil, jakkoli platila nadále základní omezení pro Židy v protektorátu – povinnost nosit žlutou hvězdu, zákaz nočního vycházení apod., řada činností, které byly jinde nemyslitelné zde bez větších obav probíhaly  – děti si mohly společně hrát, rozvíjela se kultura, sport, byla zde jinde v Říši nebývalá svoboda projevu ad. Proto řada deportovaných, zvl. dětí a mládeže vzpomíná na život v Terezíně jako pozitivní změnu v kontrastu s dosavadním vyčleněním a šikanou v místě bývalého bydliště. Byl to ale jen klid před bouří v čekárně na smrt. Již od počátku bylo řízení a organizace provozu i života ve městě svěřeno židovské samosprávě, v jejím čele stál tzv. Ältestenrat – židovská rada starších. Její úloha byla velmi těžká. Na jednu stranu byla povinna zajistit fungování města, vč. zásobování, stravování, hygieny a zdravotní služby, bezpečnostních služby a také sestavování seznamů těch, kteří měli odjet transporty dál z Terezína. Na druhé straně byla přímo řízena nacistickým vedením a musela zcela respektovat jejich pokyny. Z hlediska ostrahy byla v Terezíně menší jednotka SS, jejíž kommandatura sídlila přímo na náměstí (větší oddíl byl v nedaleké Malé pevnosti a také v blízkých Litoměřicích), hlavní úlohu ale měl cca 150-ti členný oddíl protektorátních, tj. většinou českých četníků, kteří se až na výjimky, zvláště k českým vězňům, chovali slušně. O veřejný pořádek pak pečoval přímo i bezpečnostní oddíl tzv. Ghetowache složený z mladých židovských mužů taktéž v Terezíně vězněných.

Rada starších, aby mohla zajistit fungování obrovského komplexu ghetta (v městě žilo před válkou cca 5000 osob; v době ghetta to bylo až desetkrát tolik!) v náročných podmínkách války a neustále perzekuce a fluktuace osob v důsledku nemocí a transportů, vytvořila několik oddělení řešících základní okruhy fungování ghetta. Vedle oddělení administrativního (evidence vězňů, doprava), hospodářské (pracovní nasazení, sklady, stravování, praní prádla, hubení parazitického hmyzu), finančního, technického a zdravotního a sociálního, bylo časem vytvořeno i tzv. „pracovní ústředí“ péče o děti a mládež, tzv. Jugendfüsorge. V jeho čele stál Egon Redlich (zvaný, mj.i na stránkách Vedem, Gondi). Jeho blízkým spolupracovníkem byl i tehdy populární organizátor života mládeže v Praze, německý Žid Fredy Hirsch a další. Ti se snažili v rámci svých omezených možností zlepšit životní podmínky a hlavně výchovu dětí a mladých lidí v ghettu.

Děti a mládež v terezínském ghettu

Již v době tzv. uzavřeného ghetta vznikaly v kasárnách, zvláštní ubikace – tzv. Kinderheimy – dětské domovy, kde se jim během dne pověření vychovatelé věnovali, zvl. s ohledem na to, že jejich rodiče byli během dne v práci. V červenci 1942, když bylo celé město zpřístupněno, rozhodlo vedení samosprávy o zřízení dětských, chlapeckých, dívčích a učňovských domovů ve zvláštních budovách. Prvním takovým zařízením se stal domov pro starší chlapce, umístěný v budově bývalé terezínské školy. Podle tehdejšího systému dostala označení L 417.
Je třeba si uvědomit, že stejně jako při organizaci provozu a životu v ghettu, tak i při budování výchovných institucí a hledání optimálního systému výchovy a vzdělání dětí a mládeže, byli členové židovské samosprávy postaveni do zcela nové situace, se kterou neměli zkušenost nejen oni, ale ke které v podstatě neexistoval žádný vzor z minulosti. Proto je jejich práce dodnes hodná obdivu a představuje skutečné každodenní hrdinství, které otevřelo nové pohledy, které si dodnes zaslouží pozornost i v obecné rovině, nejen s ohledem na historická studia.  Je také zajímavé, jak se zkušenosti s organizací výchovy v extrémních podmínkách podobají, bez ohledu na to, kde a v jakém kulturním kontextu k nim dochází.

V Terezíně mělo hledání cílů a organizace výchovy a vzdělání dvě roviny. První byla ideová. Co má být v těchto podmínkách cílem výchovy? K čemu děti a mladé lidi vést? Obstojí klasická morálka a hodnoty? Vedení oddělení pro mládež bylo orientováno sionisticky a v tomto smyslu se také zpočátku snažilo směrovat i práci jednotlivých vychovatelů. Ukázalo se to ale poměrně problematické. Řada dětí byla z asimilovaných rodin, pro řadu z nich bylo židovství dokonce poměrně formálním pojmem, mnohem více se cílily Čechy. Jen malá část patřila k ortodoxním nebo sionisticky orientovaným rodinám. Podobně různé osobní postoje bylo možné najít i u vychovatelů.
V průběhu dynamického formování výchovné strategie byl nalezen kompromis nepolitičnosti výchovy v jednotlivých domovech. V praxi ale byla výchova v každé jednotlivé skupině a domově přímo ovlivněna osobním světonázorem vychovatelů. Zároveň byla definována obecná zásada, že výchova má mít kolektivní charakter, tj. má jít o výchovuv a pro společenství, překonání sobeckosti, schopnost spolupracovat a vzájemně si pomáhat při dosahování společných cílů i plnění každodenních povinností. A dále důraz na maximální zapojení samotných dětí a mladých lidí do organizace společného života.

Druhá rovina byla praktická. Sama myšlenka, že děti budou žít odděleně od svých rodičů (jakkoli s možnostmi pravidelných návštěv se, samozřejmě, počítalo) může, zvláště v dnešním kontextu, znít až morbidně. Nakonec se ale ukázala velmi životaschopnou a dodnes pamětníci tento nápad považují za jednu z nejlepších věcí, které židovská samospráva v Terezíně udělala. K tomu je potřeba dodat, že žádné dítě nebylo k pobytu na dětském domově nuceno, pokud si to rodiče přáli, nadále bydlelo s nimi (přesněji řečeno s  jedním z rodičů – s matkou a chlapci od 12 let věku s otcem), pouze docházelo na příslušný dětský domov na tajné vyučování, automaticky byli do kinderheimů umisťováni pouze sirotci nebo děti, které přímé příbuzné v Terezíně neměly. Výhod zřízení domovů bylo několik. Především byl pro děti zorganizován celodenní program, vč. her, vyučování, sportu a práce a to i v době, kdy rodiče byli v práci. Dále bylo možno vytvořit jim mnohem snesitelnější podmínky pro život – v ubikacích žilo, v přepočtu na plochu, cca polovina osob, než tomu bylo u dospělých, děti dostávaly hutnější stravu, vč. jejího občasného „vylepšení“ erárními balíčky ad.. A samotný fakt života mezi vrstevníky, který zabraňoval přenášení každodenní frustrace a strachu, který prožívali dospělí, zvláště nejstarší generace, umožnil mladým lidem setrvat v mnohem lepším psychickém a i fyzickém stavu a zvýšit pravděpodobnost jejich přežití. Obrácená strana mince bylo především snadné a časté šíření infekcí v uzavřených dětských kolektivech.

Domov L 417 byl rozdělen do několika heimů (domovů) označených čísly. Každý z nich čítal kolem  40 chlapců, kteří sídlili v jedné z bývalých tříd. Hlavním vedoucím domova byl Otto Klein (chlapci nazývaný Otík). Každému heimu byl dále přidělen vedoucí vychovatel a cca dva pomocníci (v terezínské terminologii byli vychovatelé nazývání madrichové). Většina vychovatelů bylo mladých – cca 20 – 25 let (devětadvacetiletý Valter Eisinger byl výjimkou), pomocníci obvykle bývali ještě mladší. Do jednotlivých heimů byli kluci rozděleni podle věku, hovoří se ale i o členění podle zaměření (intelektuální, sportovní apod.), co ale hlavně rozhodovalo o charakteru společenství na jednotlivých domovech i činnostech, které tam chlapci realizovali, byla osobnost konkrétního vychovatele. Tak byl domov 1, o kterém bude ještě podrobně řeč, orientován spíše intelektuálně a levicově, dvojka byla především domovem sportovním, pětka a sedmička byla vedena především v sionistickém duchu, obdobně domovy šest a devět byly zaměřeny více vlastenecky a skautsky. Všechny domovy měly určitou formu chlapecké samosprávy a společného kolektivního života, které se navenek projevovaly znakem, vlajkou, hymnou, pokřikem a často i vlastním časopisem.



Více o životě na jednotlivých dětských domovech v Terezíně, mnoho informací o jejich časopisech i cestu bývalým ghettem prostřednictvím klukovských textů najdete na www.vedem-terezin.cz