I když jsem, nebo právě proto, že jsem, plný zážitků z víkendu v Terezíně, dostávám se k psaní až s měsíčním odstupem. Už je hodně napsáno, jak to byly skvělé dny, už jsou popsány zážitky jednotlivých dnů, tak já se pokusím s klukama spíše zamyslet nad soutěží, nad něčím, co už je víc jak soutěž, co už je „škola života“. Ano, tato soutěž nám hodně dala, hlavně zamyšlení nad životem, nad tím co je, bylo a bude…

Terezín…, když pan učitel přišel s myšlenkou zapojit se do této soutěže, co jsme věděli? Nic moc, Terezín byl koncentrační tábor, válka byla zlá a umíralo v ní mnoho lidí… A najednou se postupně dozvídáme jména, tváře, dopisy, o životě a často i smrti těchto lidí, dětí… Najednou jsou to „kamarádi“, na které si nemůžeme sáhnout, ale víme o nich, přemýšlíme o nich, ptáme se na ně… Je to zvláštní, ale když jsme se soutěží začínali, nikdy nás nenapadlo, že to může být tak silný zážitek, že to nebude o tom, něco vyplnit, odeslat a čekat na výsledek… Už se nedá na kluky z Terezína zapomenout, už prostě chci, chceme tu štafetu převzít. Nemá cenu dlouho „řečnit“, prostě děkujeme, jak organizátorům, tak všem lidem, kteří se zúčastnili, a s kterými jsme se seznámili. Kéž by takových soutěží bylo víc. Kniha je přečtena, diplom visí na stěně, odznáček je na bundě… a jde se dál, doufám, že ještě dlouho budu moci převzít terezínskou štafetu, těším se na vše nové….

Za tým Aleš Krčil, Aleš Holub, Michal Vašák a časopis Azimháhla napsal Aleš Krčil

Ve dnech 9. – 11. března 2012 jsme se zúčastnili třetího kola soutěže Převezměte terezínskou štafetu. Cesta nám začala již chvilku po poledni. V Havlíčkově Brodě jsme nasedli do vlaku a jeli jsme směr Praha, kde jsme měli my – všichni soutěžící – sraz v 16:10h. Dostali jsme deportační čísla a vlakem jsme vyrazili do Bohušovic nad Ohří. Pak jsme pěšky pokračovali do Terezína. 
O víkendu na nás v bývalém protektorátním ghettu čekalo mnoho zajímavých aktivit. Některé z nich vám zde přiblížíme. Hned v sobotu dopoledne na nás čekala jedna z „bojových“ her, při níž jsme chodili po městě, hledali daná stanoviště a snažili se co nejsprávněji zodpovědět dané otázky. Ztížené vše bylo tím, že jsme se museli vyhýbat českých četníkům i lidem od SS. A to nebyla žádná sranda, neb mnozí  nás odhalili a my pak přišli téměř o všechny žvýkačky, když jsme se je snažili uplatit. O nic lepší s úplatkářstvím to nebylo ani večer, kdy nás čekal další velmi zajímavý program, při němž jsme museli najít jednu členku naší skupiny a osvobodit ji. Byl to „mazec“, ale strašně nás to všechny bavilo a hlavně, mohli jsme si alespoň trochu vyzkoušet, jak to muselo být hrozné, najednou přijít o kamaráda. Nedělní program byl také velmi zajímavý. Sešli jsme se s pamětníky, panem Brodem a panem Karasem. Popovídali jsme si s nimi, dozvěděli se mnoho zajímavých věcí, a dokonce jsme si s nimi zahráli i fotbal J Samozřejmě i na další aktivity velmi rádi vzpomínáme např. na riskuj, které se nám moc nepodařilo, na hraní divadla, tvorbu chleba, povídání si u ohně, spaní v Sokolovně atd. Tento víkend se nám moc líbil, patří mezi ty, na které se nedá zapomenout. Vlastně, my jsme z něho úplně nadšený ještě teď J Poznali jsme mnoho zajímavých lidí, utvořili nová přátelství (jeden z našich členů se dokonce zakoukal do jedné dívky) a hráli jsme mnoho dobrodružných her. Prostě to bylo suuuupeeeeer

ANNA VONDRÁKOVÁ, JULIE RAMAEKERSOVÁ, JARDA KLAPKA A ONDŘEJ VOJTĚCH

V pátek  9.3. 2012 konečně,  ten den, na který jsme se tak dlouho těšili je konečně tady. Den výletu do Terezína.  Ve škole se nebavíme o ničem jiném, než o našem dnešním výletu. Ve dvě hodiny se celá skupinka lidí ze ZŠ Hálkova shromáždí na humpoleckém autobusovém nádraží. Už i tady, na místě, kde to každý z nás zná pořizujeme dokonalé fotografie. A hlavně náš nejlepší učitel Horák. J Po nástupu do autobusu se všichni pohodlně posadíme a čeká nás příjemná cca hodina a půl cesty, než dorazíme do Prahy na Florenc, odkud jedeme metrem na hlavní nádraží, kde máme všichni sraz. Konečně, konečně jsme na hlavním nádraží. Naše nervozita, když kolem sebe uvidíme tolik neznámých lidí z celé České republiky. Najednou uslyšíme hlasité : ,, POZOR!!!“  a všichni nehnutě zůstaneme stát a čekáme, co se bude dít. Organizátoři nám rozdali transportní čísla, která před sedmdesáti  lety měli lidé, kteří neměli zas až tak šťastný osud jako my. A tento víkend se pokusíme alespoň zčásti  vžít do jejich role. Proto se také třetí kolo této bezva soutěže nazývá  Po stopách transportu. Po rozdělení do skupin a seznámení se s úkoly, které budeme plnit ve vlaku, pomalu nastupujeme.  Po příjezdu do Bohušovic nad Ohří jsme se při světle petrolejky vydali na cestu do Terezína. Šli jsme zhruba stejnou cestou, jako  ti, co byli transportování před sedmdesáti lety. Do Terezína jsme dorazili už za tmy a byli jsme ubytovaní v místní sokolovně. Ještě ten večer jsme se navzájem seznamovali. Musíme uznat, že jsme ani nečekali, že mezi tolika lidmi se budou všichni strašně fajn. No nic nedá se nic dělat a večerní ,,seznamování“ končí, jelikož musíme jít spát.

Je sobota 10.3.2012, tudíž druhý den výletu do Terezína. Musíme uznat, že jsme se dobře vyspali, teda alespoň naše skupinka si na nic nestěžovala J . Jsme po snídani a tudíž nás čeká seznámení s dalším úkolem. Organizátoři soutěže nám rozdají podivnou mapu Terezína, dobové ( bohužel jen natisklé) peníze, cigarety( samozřejmě jen ty žvýkačkové ) a papíry na vyplňování  úkolů. Soutěž spočívala v tom, že si na vlastní kůži vyzkoušíme jaké to asi bylo, když  Židé v době terezínského ghetta nemohli chodit např. na určitá místa, do parku, na chodníky a do různých zakázaných zón. Po seznámení se s úkoly vyrážíme do města za soutěží. J Ani bychom si nemysleli, že se dá i u takovéhoto úkolu zažít tolik legrace, ale zároveň i dojemných chvil a zamyšlení se nad tím, co si naši vrstevníci před sedmdesáti lety museli vytrpět. Myslíme si, že nás tato soutěž ohromě spojila a dala nám až do konce života alespoň trochu toho, že bychom se měli naučit radovat i z maličkostí. Plníme úkoly, ale najednou vidíme jak jdou naproti nám dva essesáci. ,, jé, rychle zdrhat“ No i přes vyřčení této věty se nám stejně nepodařilo uniknout a tak jsme se museli podrobit výslechu toho, co tady pohledáváme a že na tomto místě nemáme, co dělat. I přes naše snahy ukecat je a nebo dokonce podplatit se stejně nevyhneme úkolu v podobě třiceti dřepů. L Uff, konečně jsme se dostali zpátky do sokolovny, kde nás čekal oběd. Po obědě jsme šli do muzea, abychom ,, nahamtali“ co nejvíce informací o životě za války. Po přečtení některých informací zůstával někdy i rozum stát nad tím, co si ti lidé museli za hrůzy prožít. Poté jsme se rozdělili do skupinek podle toho, kdo co chce dělat. Jestli hrát divadlo, kreslit a nebo jít do hudebního kroužku. My jsme šli do výtvarného. Kreslili jsme asi hodinu a půl a pak se pomalu odebírali do sokolovny.  Večer nás čeká další část soutěže a to ta , která skupinka se dozvěděla, co nejvíce informací z muzea. Tak ještěže jsme měli zápisky .J Je čas večeře a my se odebíráme ven k ohništi, kde se dnešní večeře bude konat. Najíme se, ale v tom najednou uslyšíme křik: ,, Haló lidi, je to strašné, ale obnovili transporty pojďte se podívat!“ Všichni se okamžitě nahrnuli k papíru, na kterém stálo pár jmen transportovaných. Z každého týmu jeden člen. U nás to byla Lucka Joklová. Po odjezdu transportovaných nám byli dány instrukce k tomu, abychom ji zachránili. To bude náročné projít v noci přes park, když tam my jako Židé nesmíme.  Běháme tedy a skrýváme se, kde se dá, ale cesta přes park nás stejně nemine, tudíž rychle skočíme do vypuštěné kašny uprostřed parku. Už jsme si mysleli, že nás essáci neuvidí, ale to jsme se spletli. Okamžitě na nás zakřičeli ať z té kašny vylezem a vydáme život ( jedna ze tří kartiček, které znázorňovaly naše životy). Nedá se nic dělat a my neochotně život vydáme a tak nás pustí. Doběhli jsme k místu, kde se vydávali transportovaní, ale museli jsme dát hlídači úplatek, aby nám Lucku vydal. Konečně, konečně jsme všichni, celý náš tým. Teď ještě musíme vyzvednout kartičku toho, aby Lucku zase nezatkli a tak podstupujeme cestu pro bramboru, kterou budem muset dát, aby nám kartičku s razítkem vydali a my tak Lucku nadobro vyreklamovali z transportu. Super, je to za námi Lucka je konečně vyreklamovaná a my se tak díky tom spokojeně vracíme do sokolovny, kde ještě kreslíme a nebo píšeme jak se nám dnešek líbil. Máme na to asi půl hodiny, protože poté jdeme dolů, kde budeme po rozdělení do skupinek dělat chlebový dort. Je to sranda a kor, když uvidíme to naše ,,veledílo“ . Byl to super den se skvělým zakončením a nyní už jenom vyčistit zuby a vyspat se na zítřek, na sraz s pamětníky. Už se strašně těšíme.

V neděli ráno, po snídani jsme měli za úkol si sbalit všechny svoje věci.  Proto že nás čekala prohlídka Terezína s pamětníky kteří zde žili v době ghetta. Nejprve jsme šli na tehdejší hřiště, dnes to ale zdaleka jako hřiště nevypadalo. Pamětníci nám vyprávěli jaké to tam kdysi bylo, jak v tehdejším Terezíně žili a jaké měli pocity. Po té jsme šli do Drážďanských kasáren kde jsme měli tu možnost zahrát si fotbal na místě kde se před sedmdesáti lety hrál. Po originálním zakončení, tím že jeden náš spoluhráč zakopl míč až do budovy kasáren, jsme kasárny opustili a šli do tehdejší nemocnice ke které nám pamětníci poví spoustu zajímavých věcí. V terezínském muzeum ghetta tehdejším domě ve kterém žil i  Petr Ginz si zazpíváme hymnu republiky ŠKID a dozvíme se jak to tam vypadalo, např. pokoje jak byly zařízené…a po té jdeme na půdu kde nám naši kamarádi zahrají divadelní scénu jak to asi vypadalo před těmi osudnými 70ti lety. Jelikož nás tlačí čas tak se v rychlosti odebereme do sokolovny pro naše věci a vyrážíme směr Bohušovice nad Ohří. Tentokrát ale jinou cestou než jsme šli do Terezína. Ve vlaku jsme probírali co jsme za celý víkend zažili a že bude super že se ještě možná uvidíme v červnu na vyhlášení soutěže v Praze. Po příjezdu do Prahy na Hlavní nádraží se všichni rozloučíme a rozprchneme se na příslušné dopravní prostředky, které nás dříve nebo později dopraví domů. Se slovy že to byl krásný víkend se loučíme a už se těšíme až půjdeme druhý den do školy.

ZŠ HÁLKOVA – HUMPOLEC – VEDEM – VYVOLENÍ

“Obnovili transporty!” Tato jediná věta stačila k tomu, aby se všichni zvedli od poklidné večeře u táboráku a běželi k seznamu, který měl rozhodnout o jejich dalším životě.
Přes hlavy ostatních vyděšených jsem viděla na papíře svoje jméno a číslo. Nejprve mě zaplnila vlna obav a zoufalství, pak jsem si ale uvědomila, jaké mě čeká dobrodružství.
Můj prvotní pocit úlevy rychle vystřídalo obrovské zděšení nad tím, že moje kamarádka neměla takové štěstí jako já. V tu chvíli jsem si byla jistá, že ji odtamtud musím dostat. 
Při nástupu lidí odsouzených k transportu nám řekli, že máme 3 minuty na to, abychom si sbalili to nejdůležitější. Pak nám zavázali oči a odvlekli nás za stálého pokřikování do zadní části dodávky. Cesta byla pohodlnější než za dob opravdových transportů, ale přesto to nebyla žádná pohádka. Po několikaminutové cestě nás (pořád s páskou na očích) odvedli na neznámé místo a postavili čelem ke zdi. Naštěstí nás nepopravovali, jak jsme si původně mysleli. Rozvázali nám oči a my jsme už jenom čekali, jestli nás někdo vysvobodí. 

Ve chvíli, kdy odvlekli transportované, bylo nejdůležitější shromáždit zbytek skupiny a hlavně najít cigarety a zbytek peněz, abychom měli čím podplácet. Snad si je Lenka nevzala s sebou! Pak následovaly velmi stručné instrukce a předání orientační mapy Terezína. Rychle jsme vyběhli do ulic, ale nevěděli jsme, kam jít nejdříve. Hlavně jsme se neustále báli, že potkáme esesáky. Na samosprávě nám moc nepomohli, pouze řekli, že je nutné transportovaného přivést k nim. Spojili jsme se s dalším týmem a s použitím několika cigaret a malé léčky se nám podařilo osvobodit dva transportované najednou. 
Všichni pohromadě jsme rychle utíkali pryč, než si všimnou, že jsme je obelstili. Až o pár ulic dál jsme se zastavili, abychom se podívali do mapy. Než jsme se stačili zorientovat, minula nás další skupina utíkající před četníky. V tu chvíli nás nenapadlo nic lepšího než se schovat za auta a do vchodů domů. Naštěstí si nás nikdo nevšiml.

Na samosprávě po nás za vyreklamování z transportu chtěli boty velikosti 42, bramboru a povolení od četníků. Při cestách přes celé město jsme musely přejít několik zakázaných a střežených ulic a neustále jsme vybočovaly z trasy ve snaze uniknout kolemjdoucím četníkům. Obzvlášť napínavý moment nastal, když byla polovina naší skupiny chycena. (jedna dívka přišla dokonce o několik vlasů) a my je museli draze vykoupit. Když už jsme si mysleli, že je všechno za námi, nás při neopatrné chůzi po chodníku chytil esesák a chtěl nás zatknout. Naštěstí už jsme byli vyreklamovaní z transportu, takže nás pustil jen s pohrůžkou. Zpátky jsme dorazili vyčerpaní, ale při vítala nás poklidná atmosféra v příšeří za doprovodu relaxační hudby. Byla to jen jedna malá část z celého úžasného víkendu, na který nezapomeneme do konce života.

LENKA HÝLOVÁ A ELIŠKA ŠIDÍKOVÁ, OSTRAVA

Do Terezína jsme se vydali po stopách transportů z nedalekých Bohušovic nad Ohří. Byl pátek večer. Slunce už zapadlo a my jsme viděli, jak před námi vystupují hradby a valy města, které má trojí tvář. Tvář nedobytné pevnosti z dob 18. století, vzpomínku židovského ghetta z 2. světové války a podobu dnešního středně velkého městečka.

Ubytovali jsme se v sokolovně, která stála na samém okraji nedaleko od hradeb. Ihned jsme spořádali všechno jídlo, které jsme si s sebou přivezli a pokusili se představit naši věc z dob Protektorátu. Nakonec jsme zalehli do spacáků a o  přemýšleli o tom, co nás asi zítra čeká…

…První hra se odehrála v městských ulicích za hojné účasti ghettowachmannů, četníků a esesmanů, kteří si neodepřeli denní dávku buzerace a vysmívání. Po částečném splnění všech obtížných úkolů jsme se vrátili na základnu, kde jsme mohli ,hlavně v době oběda, znovu a znovu přesvědčovat sami sebe, že asi museli od války přestavět půlku města, vždyť ta fotka…

Odpoledne jsem si prohlédli muzeum ghetta, v rychlosti secvičili celovečerní divadelní vystoupení, zahráli si terezínský kvíz a vyrobili věrohodně vypadající kus omotaného dřeva představující Selku. Bohužel se navečer několik z nás dostalo do transportu, takže jsme měli opravdu co DĚLAT, abychom je z maléru dostali ven. Zdálo se totiž, že se ta dvojice esesáků ovládá umění teleportace.
Celou neděli jsme si prohlíželi objekty bývalých kasáren spolu se dvěma pamětníky ghetta – panem Tomanem Brodem a Tommym Karasem. Potom jsme si rychle sbalili a pospíchali na vlak do Bohušovic. Cestou jsme se ještě před branami pevnosti zastavili a na památku klukům a holkám z Terezína  zapálili svíčky. Přemýšleli jsme nad tím, co by nám asi tak řekli…

FRANTIŠEK SOVA