Jak se předává Terezínská štafeta
Na konci letních prázdnin jsem se sešel s Františkem, abychom dali dohromady celkovou koncepci celkem šíleného nápadu, a to soutěž o holocaustu pro mladé lidi. Seděli jsme v parku a bylo nám jasné, že je to naivní nápad. „Když se nám do soutěže zapojí 15-20 lidí, bude to úspěch“, říkali jsme si. Do prvního kola, které probíhalo formou pracovního listu se zapojilo, a to jsme tedy fakt koukali, 120 lidí z celé republiky. Bomba. Na to, že pracovní list byl velmi těžký a počítalo se s tím, že soutěžící museli do knihovny i za prarodiči, aby ho úspěšně dokončili, to bylo opravdu hodně lidí. Všechny úspěšné soutěžící jsme pak pozvali na vyhlášení výsledků do Prahy. Moc jsme nedoufali, že vůbec někdo přijede – vlak Ostrava-Praha nejede zrovna chvilku. Skoro všichni potvrdili svoji účast. A na nás padla hrozná zodpovědnost. Když někde jede takovou dálku, očekává toho asi hodně a nás dost tlačil čas, za jedno odpoledne se muselo nejen stihnout samotné vyhlášení, ale také hra v ulicích a premiéra filmu “Poslední let Petra Ginze”. Nakonec vše dopadlo podle plánu, ohlasy soutěžících byly dobré.
Ale teprve teď začalo to hlavní, a to druhé kolo. To spočívalo ve vyplnění dalších a těžších pracovních listů a hlavně ve vytvoření vlastního časopisu, jehož povinné rubriky jsou inspirovány časopisem Vedem, který vznikal mezi mladými lidmi za války v Terezíně. Jedním úkolem bylo napsat dopis a přes most času ho poslat do ghetta a přibalit jim jednu věc z naší doby. Tato část časopisů se ve všech časopisech dost lišila a každý nad tím opravdu přemýšlel. Před Vánoci nám poštou přišel první časopis, jmenoval se Naděje a už na první pohled si s ním musel někdo fakt vyhrát. Jeden pamětník, Toman Brod, se nás ptal, kolik těch časopisů tedy bude, protože jsme ho spolu s dalšími přeživšími holocaustu požádali, aby časopisy ohodnotil. „No, do těch deseti, víc fakt ne…“ řekl mu tehdy František. Pan Brod se asi divil stejně jako my, když nám jich do školní schránky dorazilo celkem dvacet dva.
To už jsme ale chystali největší akci této soutěže – třetí kolo, které se mělo odehrát přímo v Terezíně. Už v prosinci nás čekala další návštěva toho města s prazvláštní atmosférou. Program pomalu, ale jistě vznikal a my jsme zařizovali ubytování v sokolovně. Super, štěstí nám přeje, levné, dobré, vstřícní lidé. Chodili jsme po městě, vymýšleli stanoviště na dopolední hru a pohrávali si s myšlenkou na noční transport. Terezínský víkend se blížil do okruhu „organizátorů“ se přidávalo čím díl tím více lidí od nás ze školy a napětí se zvyšovalo. Františka napadlo požádat České dráhy, jestli by nás nezasponzorovali ohledně dopravy. Přes pár emailů a bez zbytečného papírování jsme jeli tam i zpět zdarma. Tohle nám opravdu pomohlo. Taktéž nás podpořila Terezínská iniciativa – sdružení přeživších holocaust, město a Památník Terezín a další. Dohodlo se, že organizační tým bude dobově oblečen. Jelikož jsme na sraz jeli rovnou ze školy, přišli jsme rovnou oblečeni již ráno. Celý den jsem byl jako na trní, třída plná četníků, kluků a holek jako vystřižených z Poláčkových “Bylo nás pět”, nějaký ten esesák a dalších lidí z 30. – tých let mi připomínalo, že už se to blíží. Odpoledne jsme naložili auto a vydali se na Hlavní nádraží. Všichni se na nás divně koukali, zvlášť na četníky. Samotný sraz mohl působit trochu chaoticky, nicméně vše jsme zvládli – po úvodním slově jsme si soutěžící zapsali a zbytek víkendu již neměli jméno, ale transportní číslo. Já jsem měl Ez 528. Po rozdělení do skupin jsme nasedli do zvláštního vagónu a už byl náš osud zpečeťen. Jeli jsme do Terezína. Bude šest večer a den se naklání. Na nástupišti v Bohušovicích nad Ohří již čekají Adam s Jonatánem, kluci z Terezína. V ruce svítící petrolejky, na sobě vesta a manžestráky. Ale za nimi čekají dva esesáci, Tomáš a Daniel. Dlouhé pláště, za opaskem zbraň. “Všechno jídlo nám noste sem!” volá Tom od dodávky. Všichni soutěžící měli něco upéct na společnou večeři, tady jim to bylo zabaveno. “Tak, a jdeme!” zvolal Adam a šlo se. Nejprve skrz Bohušovice, doprovázeni někdy zvědavými, jindy posměšnými pohledy místních obyvatel a dále po břehu Ohře směrem na sever k Terezínu. Bylo trochu bláto, nicméně západ slunce nám to vynahradil. Stmívalo se a ztišení jsme došli k branám ghetta. 70 stínů, které vytvářelo žlutavé světlo lamp došlo až k sokolovně. A čekali. Nic se nedělo. Potom si je Jonatán začal postupně volat dovnitř. “Batohy si dejte sem, vemte si jenom hrníček, přezuvky a jděte dolů” dozvěděli se od Adama. V dolní hale bylo již připraveno zabavené jídlo a ve várnicích teplý čaj.
Po zazpívání ŠKIDovské hymny, která zněla Domovem jedna už před 70 lety se každá skupina soutěžících stručně představila. Také měli za úkol si s sebou vzít jednu věc, která se váže k válce nebo holocaustu. Neuvěřitelné příběhy dalekohledů, plyšáků nebo starých mincí nám vyrazili dech. Soutěžícím se stručně vysvětlil plán víkendu a šlo se brzy spát, přece jen jsme za sebou měli všichni těžký den.
Ráno jsem vstával trochu dřív. Bylo chladno a nad hradbami se válely zbytky nočních mlh skrz které se už ale prodíralo sluníčko. Musel jsem ještě s dalšími kamarády dopřipravit dopolední hru, ale skoro vše už bylo uděláno – stačilo jen roznést papíry s texty a úkoly na stanoviště po městě. Tato hra měla soutěžícím trochu přiblížit Terezín za doby ghetta. Na zajímavých místech se nacházel text s popisem toho, co tam bylo za války a také text z Vedem. Skupina si také měla všimnout určitých specifik daného místa, například jaké kytky jsou za okny (umělé) a jaká barva je na rozbitém starém semaforu. Dále si měli procvičit práci s textem, který se na stanovišti nacházel a odpovědět na obecné otázky k válečnému Terezínu. Pohyb po městě ale nebyl jen tak. Platila zde podobná omezení, jako za doby ghetta. Náměstí bylo úplně tabu, stejně jako park nebo některé ulice. O dodržování se staral četník, dva příslušníci SS a několik ghettowache – strážců ghetta. Až na esesmany byli všichni úplatní – stačila jedna dvě žvýkačkové cigaretky, které soutěžící nafasovali ráno a všechno šlo. Hned na začátku si několik skupin špatně zorientovalo mapu a suverénně se vydaly na silnici do Litoměřic. Naštěstí jsme je s Adamem včas zastavili a hra pokračovala. Stanovišť bylo celkem dvacet jedna a otázky také nebyly zrovna lehké, není divu že celá hra trvala tři hodiny, tj. až do oběda. Ale nakonec se vše zvládlo (i když některé skupiny nestačili oběhnout všechna stanoviště) a mohli jsme si dát zasloužené jídlo, těstoviny s masovou anebo vegetariánskou omáčkou.
Po náročném dopoledni pokračoval program v expozici Památníku Terezín, kam jsme měli díky panu řediteli Munkovi přístup zdarma, což také velmi usnadnilo financování celého projektu. Na místě bývalého pokoje L 417, kde přebývali kluci z Domova 1 jsme zazpívali jejich hymnu “Jaká bouře, jaká sláva…”, která zněla pokojem pravděpodobně poprvé od války. Další program probíhal volně po expozici a byl i přípravou na soutěžní odpoledne, které mělo následovat.
Po necelé hodince se soutěžící rozdělili do dalších větších skupin podle zájmu, na pořadu dne byly umělecké projekty. Výtvarníci se usadili v parku, kde kreslili nejen okolní dobové budovy, ale i další díla s tématem holocaustu a války. Hudebnící šli zpět do sokolovny, kde skládali nové melodie k básním z časopisu Vedem. Vzniklo několik zdařilých skladeb s autorskou hudbou s použitím textů Hanuše Hachenburga a Petra Ginze. Divadelníci zinscenovali některé méně známé příběhy z Vedem, aby se dostali více do povědomí.
Po těchto aktivitách přišel vědomostní kvíz-přece jen je to celé vlastně třetí kolo soutěže Převezměte Terezínskou štafetu! Vše probíhalo formou televizní hry Riskuj, kde na velkém papíře byly napsány okruhy témat a jejich obtížnost byla odstupňována body. I otázky jen za sto bodů byly těžké a u těch za pětset chtěly Míša s Jasnou úplné detaily. Ale soutěžící nezklamali- otázek se nezalekli a už mohu s klidem říci, že toho ví více než já. Teď přichází další, tvůrčí aktivita. Jedna velká skupina bude dělat chlebové dorty, další se bude zabývat tvorbou loutek a třetí si udělají vlastní dřeváky! Na stole má každá podskupinka tři věci-domácí upečený chleba, marmeládu a margarín. Z toho musejí udělat dort. V Terezíně se za války také dělal dort z chleba, pamětnice Michaela Vidláková ho dokonce dostala ke svým šestým narozeninám! Každý má nějaký nápad, rozříznout a namazat, namazat a rozříznout, naplnit marmeládou, naplnit margarínem. Nápadů je dost a za chvilku vzniká několik opravdu povedených dortíků. Mezitím se v tělocvičně vyrábějí loutky na divadelní hru Hanuše Hachenburga, mladého básníka, který hru napsal v Terezíně pro časopis Vedem. Loutky vypadají velmi hezky, některé i funkčně! Za tak krátkou dobu s pár drátky a látkami, to je kumšt udělat takové postavičky. Třetí skupinka pracovala venku. Ze dřeva a starého linolea si vyráběli boty- velká výhoda mít v Terezíně dobré a padnoucí boty.
To už se ale venku chystal oheň a brzy přijede ve várnici polévka-čočková s chlebem. Začíná se pomalu stmívat, všichni sedíme dokola, jíme polévku a jen si užíváme pohodový večer – za chvíli se snad půjde spát. “Haló, lidi, obnovili trasporty! Jsou tam i některý z vás, rychle pojďte sem, je to tu vyvěšený!” volá přibíhající Jonatán. Chaos. Všech padesát lidí běží najednou k tělocvičně, kde visí papír na kterém je psacím strojem naťukáno sedm jmen. Všichni se k němu hned nedostanou, takže si je dav sděluje nesynchronyzovanými výkřiky: “Hej, kde je Adam? Adame, seš tam!”. Vše trochu zpovzdálí sledují dva příslušníci SS. S ledovou tváří svolávají apel. “Do transportu jsou zařazeni následující jména:… .Máte tři minuty na to, abyste si vzali transportní číslo a věci, které považujete za užitečné.” Zbytek lidí jde zpět k ohni. Co bude dál? Transportovaní stojí nastoupeni před tělocvičnou, v rukách polštáře, jídlo, pití. Postupně jsou jim zavazovány oči. Sedm slepých lidí je naloženo do dodávky. Vejdou se. Esesák Daniel ještě pro jistotu zařve, sešlápne pedál a vyrazí z parkoviště. Nikdo zatím neví, co se děje. Mezitím se u tělocvičny konají přípravy na záchranu kamarádů, kteří právě zmizeli neznámo kam, je potřeba je dostat z transportu, vyreklamovat je. Zbytek skupinky dostane mapu Terezína, kde jsou vyznačeny různá místa, která by se v průběhu noci mohla hodit. Samospráva ghetta, četnická stanice, sklad zabavených věcí a sklad potravin. A to nejdůležitější – shromaždiště transportů. Nevědí, co mají dělat, ale jdou do ulic, odhodlaní zachránit svého kamaráda. Dodávka napěchovaná lidmi konečně zastavila. Otevírají se zadní dveře a transportovaní jsou vytaháváni ven. “Seřadit!” řve jeden z vojáků. “Chytněte se za ramena a jdeme!” zvolá a celá řada lidí, ještě s šátky na očích, se vydává do náruče terezínského opevnění. Přijdou ke zdi, postaví se čelem k ní a čekají. “A co teď?” Zachránci mají mapu a nyní je vše na nich. Nejdříve se vydávají k sídlu židovské samosprávy v Magdeburských kasárnách, kde je místní úřednice moc nepotěší: “Vy po nás chcete, abychom ho vyškrtli z transportu? Hele, než budeme něco opravdu řešit, musíme ho vidět. Jestli jste si to nevymysleli…” A tak všichni běží na shromaždiště. Bohužel mají v cestě náměstí, a tak to budou muset obejít. Anebo risknout kontrolu?
Na shromaždišti už vládne trochu uvolněnější atmosféra. Sundali si šátky a bylo jim vysvětleno, co se děje. Mohou si sednout na zem k petrolejce a potichu si povídat. Už jen čekají. Na první zachránce se čekat nemuselo moc dlouho . Esesáci odešli hlídat do ulic, a tak zde stráží jen jeden četník. A ten má žvýkačkové cigarety moc rád. Uplácejí ho a už první kompletní skupinka uhání zpět na samosprávu. “To je hodně riskantní, z toho by mohl bejt pěknej průšvih” hlásí skepticky Míša na samosprávě. “A kouříte?” ptá se trochu podbízivě skupinka. “Cigarety? Těch my můžem mít kolik jen chceme! Ale… ten můj už má starý boty. Sežeňte mi pořádný boty číslo 42 a můžeme se bavit dál!” vyjednává Veronika. “Já bych se zase jednou pořádně najedla. Co takhle velká, opravdu velká brambora? Přineste mi ji a uvidíme, co se dá dělat” kontruje Míša. “No, my to potřebujem mít trochu oficiální, s četnickým razítkem to půjde lépe.” dokončuje poslední z úřednic.
Skupinka jen kýve hlavou a snaží si to všechno zapamatovat. Nejdřív jdou krást brambory. Sklad potravin je zaparkovaná dodávka, kolem ní hlídá jeden četník. Poblíž je taky Adam, ostřílený obyvatel ghetta: “On je tenhle četník trochu hluchej, když bude otočenej o vy poběžíte, neuslyší vás!” radí skupince. Jedna slečna se tedy odpojuje a vydává se k autu. Zbytek skupinky je připraven přilákat četníkovu pozornost, kdyby se otočil. Po chvilce napětí je děvče zpátky i s bramborou. “Paráda, tak a teď pro četnický razítko, je to tady za rohem!” Četník si zrovna na ulici vychutnává žvýkačku. Za pár dalších a ještě něco na zub je ochoten dát skupince razítko želvy na zadní stranu mapy. Tak, a teď pro boty! Všichni už chtějí být v teple a tak riskují – běží okolo zakázané zóny. Zvuk těžkých bot se ozve zpoza rohu ulice a vyjdou esesáci. Neúplatní. Bez jakéhokoli výrazu ve tváři kontrolují skupinku. Pokud se nějak prohřešila, berou životy. Každý, kromě transportovaného, mají tři. Pokud jim všechny seberou, jsou také zařazení do transportu. Skupinka má štěstí, jde jen o sběžnou kontrolu. Musí se hlásit svým transportním číslem. Pokud je vše v pořádku, mohou pokračovat dál. Došli až do malého parčíku, kde uprostřed svítí petrolejka a okolo hlídá pár ghettowache, stráž ghetta. Pokud budou tiší a nenápadní, mohou proklouznout až ke světlu, kde jsou boty. Pokud mají dost zásob, mohou uplácet. Když už se dostali k petrolejce, mají vyhráno, hlídači už na ně nemůžou. Nyní ale musí vybrat správnou velikost bot. Čtyřicet dva. Berou jeden pár a utíkají pryč, zpátky na samosprávu. Odevzdávají boty, bramboru a papír s razítkem. Nyní už úřednice nemají problém s jeho oficiálním vyškrtnutím z transportu. Doteď se po městě pohyboval ilegálně, pokud by ho esesák důkladněji zkontroloval, musel by zpět na shromaždiště. Vracejí se do sokolovny a dál nahoru do tělocvičny, kde dostávají velké papíry a tužky. Mají jakkoli vyjádřit své pocity ze hry, ale hlavně si uvědomit, že za války to tak jednoduché nebylo. V tichu a jemném světle se v tělocvičně postupně scházejí všechny skupiny. Malují, píší. Po krátké písničce se jde spát.
Ráno nás všechny probouzí František s kytarou. Lepší než nějaké pípání budíku.
Dnes nás čeká hlavně vyprávění pamětníků, kteří sem přijeli jen kvůli nám. Pan Toman Brod a Tommy Karas začínají vzpomínat u železniční vlečky, která do Terezína vozila vězně od roku 1943. Pokračujeme o kus dál, na jediném místě, kde si mohly děti tehdy hrát – tzv. Baště na Jižním vrchu. Vzpomínají hlavně na fotbal, správce hřiště, který bydlíval v malém, dnes již skoro rozpadlém domečku. Skoro to zde po tak dlouhé době nepoznávají. A my si snažíme představit, jak zde asi vypadalo velké hřiště, lavičky, okraji šancí s výhledem na České Středohoří. Zvedá se chladný vítr a mrholí. Program pokračoval v Hamburských kasárnách, kde pan Karas nějakou dobu bydlel s maminkou a odkud byly také vypravovány transporty dále do Birkenau. Zajímavé je zde je, jak paní starostka Terezína, díky niž můžeme, tyto jinak nepřístupné prostory navštívit, doplňuje vzpomínky pamětníků – co se zde odehrálo po válce a jaké plány s obnovou města dnešní radnice má. Po krátké zastavení v objektu L 417 (bývalém chlapeckém domově) míříme do dvora proslulých Dražďanských kasáren. Právě zde se totiž za doby ghetta každou neděli hrávala fotbalová liga. Po chvíli váhání se rozhodujeme a se souhlasem pana Kotrby z radnice uskutečňujeme náš sen – sehrát vzpomínkový zápas. Hlásí se soutěžící, kteří by si chtěli zahrát fotbal a stavíme proti sobě dva týmy – jejich kapitáni jsou – jak jinak – oba pamětníci – jeden tým vedl pan Brod a druhý s na starosti vzal Tommy Karas. Byl to silný zážitek, zahrát si přesně tam, kde se kopalo i před 70 lety. Pan Karas, bývalý ligový hráč za Slavii, se i přes svůj věk zapojil přímo do hry. Zápas byl ukončen kopnutím míče do oken kasáren v nichž nenávratně zmizel. Míč se nepodařilo najít . Ale stálo to za to! Pokračujeme s prohlídkou Vrchlabských kasáren, kde bývala nemocnice (dokonce i v době před ghettem) a lázně a kasárna Kavalír vybudované přímo v pevnostních valech.
A už míříme do budovy Magdeburských kasáren (opět díky vedení Památníku Terezín máme vstup zdarma) a to přímo do půdního prostoru, kde se za války tajně hrálo divadlo. Zde pamětníkům i sobě navzájem předvádíme divadla a písně, které soutěžící nacvičili v sobotu odpoledne. Divadlo o myši se zvláště povedlo, stejně tak i o Braspožra – bratrstvo společné žranice. Náročné, ale také velmi dobré, bylo i ztvárnění povídky Hanuše Hachenburga Oběť. Hudba nezklamala, mohli jste zaslechnout nejen kytaru, ale i housle a příčnou flétnu – ať již v zhudebněné Hanušově básni O řece a jiskře nebo Petrova Blázna a Polární. Čas nás tlačil a tak na pokračování besedy s pamětníky zbylo jen půl hodinky a už jsme museli vyrazit zpět do sokolovny. Nyní byl na řadě nutný úklid a balení, ale ovšem také oběd – porce,která by klukům v Terezíně musela vystačit minimálně na tři dny. Vše se zvládlo poměrně rychle a tak jsme se vydali k vlečce. Mraky a déšť se vytratily, čerstvý vítr uvolnil cestu slunečním paprskům a my věděli, že po dvou dnech opět překračujeme hranice bývalého ghetta. My ke svobodě, zpátky domů. Naši kamarádi, kteří za války toto štěstí neměli v dobytčích vagónech směřovali do vyhlazovacích táborů. Ta chvíle se nedá příliš vyjádřit slovy. Všechno jakoby se v tom místě a chvíli spojilo. Každý měl možnost zapálit zde svíčku za jednu oběť této doby, která bývá často zobrazována jen jako doba neuvěřitelného utrpení. To je pravda, je však také důležité vzpomenout i na všechny malé i velké radosti, které zde lidé mohli prožívat, to, že jejich dílo a poselství navzdory všem hrůzám přetrvalo a šíří se dál a dál. Na to silné kamarádství mezi chlapci a děvčaty. Na tu sílu a odhodlání.
Na závěr bylo proneseno závěrečné slovo a velké díky nejen pamětníkům, kteří k nám přijeli, ale hlavně soutěžícím. Odměnou jim byla kniha Transport za věčnost, kterou napsal František a odznáček se znakem Škidu, abychom se příště, kdekoli se sejdeme, poznali. A pak už jen cesta do Bohušovic na vlak, společné foto a poslední nástup. Stojíme tu na Hlavním nádraží, tak, jako před třemi dny, jen těžší o další zážitky. Získáváme zase zpět naše jména, cedulky s číslem už snad nebudou potřeba. Na závěr jen krátký slib, že se nevidíme naposled. Převzali jsme terezínskou štafetu. Snad se nám ji podaří udržet i nadále.
- Autor: Filip Mašek
